Tu píseň hraj mi snivou,
tu, víš, co mám tak rád!
Zní jako večer nivou
hlubokých zvonů spád;
vždy tišej’, tišej’ zní to,
jak větřík by to táh’ –
vždyť mně už není líto,
co je již za mnou v tmách.
Jsem klidný, jasné líce,
a nemám v srdci žel,
nic nechci z toho více,
co jsem byl dříve chtěl;
ni slávu fanfar, tuší,
ni nové lásky svit,
jen to, co mám teď v duši,
ten pokoj, mír a klid.
Čím ublížil jsem sobě,
za to jsem trpěl něm’,
a kdo mě bili v zlobě,
rád odpouštím to všem;
za tím, co přešlo, klidně
se dívám nyní v snech,
co přijde, brát chci vlídně
a úsměv na svých rtech.
Však po dnech trpké muky,
kdy slzami zrak blýsk’,
chci přátelství tvé ruky
zas cítit vřelý stisk;
chci hudbu, veršů kouzlo
v praskání krbu mít,
až v hruď by štěstí vklouzlo,
vše chápat, o všem snít.
Ať vítr venku svistí,
ať láme stromů sněť
a suché zvedá listí,
jsem tich a klidný teď;
bez stesku slyším nivou
hlas zvonů večer vát –
tu píseň hraj mi snivou,
tu, víš, co mám tak rád!