Ký táhne stromy vzdech
a v síních smutku stín?
Je z doznělých to ech
či ze zdí rozsedlin?
Co krásy ukryté
zde čas už splách’ v svém toku!
Jak dobře, že to nevíte,
vy, pane Viléme a pane Voku!
Jen vítr kvílí, kvílí
nad Kratochvílí.
Již obraz mnohý zbled’,
kde honby, divá zvěř;
jen dobře v srdce střed,
ó, lučištníku, měř!
Ne, marně pneš svůj luk,
hruď něžnou neporaní.
Se stropu, se stěn padá štuk.
Kde vděk je, půvab krásných paní?
Jen vítr kvílí, kvílí
nad Kratochvílí.
Jak celý zámek tich!
Tvůj vlastní děsí krok.
Kde fraucimoru smích?
Ten stín – je to pan Vok?
Prach na štuku je scén
rytířů, héroů a bohů.
Kde štěkot lovčích psů a fen
a jásání kde lesních rohů?
Jen vítr kvílí, kvílí
nad Kratochvílí.