Na prahu lesa leže, hledím v kraj,
jenž plný slunce září přede mnou,
luk zeleň vábí, pole zlatá jsou,
a zde v té šeři tichý dříme taj.
Ó, vím, jen vyjít polí na pokraj,
již cítil bych, jak bílé cesty žhou,
že úpal děsný, jenž dí klasu: Zraj!,
by s mdlobou padal v skráň i v duši mou.
Tak raděj zřím jen skrze lesa mříž,
a zdá se mi: tam život leží vskutku,
a za hranicí touto snů je říš.
A maně, jak když v stopách mládí jdem’,
se dotýká mne lehké křídlo smutku,
že jsem kdy víc chtěl než vše zřít jen snem.