Na košíku v pokoji
dýchají mi květiny,
někdy je nám dlouhý den,
někdy letí hodiny.
Dnes je chmurno, zítra snad
vše zas bude zář a svit,
nebudem’ se, květiny,
moci ho ni nasytit.
Záclonou nám problyskne,
celá síň se zaskvěje,
jako srdce, v které pad’
nový záblesk naděje.
Až pak přijde doba mlh,
až pak přijde zimní chlad,
budeme si, já i vy,
na tu záři vzpomínat.
Vzpomenete – sladký klam! –
také venku sester svých,
a já těch, jež venku mráz
ubičoval v závějích...