Již Luzern tratí se – Pilatus
ční v pozadí olbříma stráž,
a v slunečním zásvitu v lehký klus
v před parník se rozbíhá náš.
Ba zdá se, jak tančil by na vodách,
jak do čistých zelených vln
by s radostí bořil se jako v hrách,
oř poutníků, veselí pln.
A před námi jezerní modrá šíř
a kolem nás věncoví hor,
jimž na čelech blýská sněžná pýř,
a na vousy splývá jim bor.
Jak na stráních jásá tu zeleň luk,
jak ledovce v dálce zřím plát,
co v šumivý, šplouchavý vody zvuk
se mísí hlas zvonících stád!
Kam pohlédnu, naseto domků zřím,
z nich každý jak řezaná klec,
leč k nebi z nich kroutí se modrý dým
a okna jak v plápolu svěc.
A v dáli tam měst se zářící běl,
hle, potápí v jezera kruh,
jak do rudé hladiny tich by zřel
jen bělavých kopretin luh.
A všude jen úsměv a všude ples,
kam pohlédnu, zachytím jej,
a šumný vln šepot jak z hloubi nes’
by o něm mi pohádky děj.
Ó, föhne, jenž vaneš teď výsostí
jak země té svobodné dech,
ó, zanes jen trochu té volnosti
i do těch mých sevřených Čech!