Na chrámu stupních sedí žebráci
a natahují prázdné svoje dlaně;
sem den jak den se bídně trmácí
a usednou na každé schodů straně.
Jsou plni vrásek, stříbro na skráni,
a chromý má tu za souseda slepce;
tak půldne tráví v prosbách od ranní
a za dar každý modlitbu svou šepce.
To obrázek je všední. Tentýž bol,
jak dnes jej vidíš, uzříš opět zítra;
tak lhostejně vždy jedni chodí kol,
však stane, komu soucit šlehne z nitra.
To obrázek – na pohled jediný,
já nad vše lépe z něho čísti mohu,
že jenom středem bídné chudiny
jde pro člověka vzhůru cesta k Bohu.