Hledím s výše, na kraji lesa sedě, v širý kraj, jenž leží tu v slunné záři: pole, cesty, lučiny, jejichž středem Blanice spěchá.
Bíle svítí v zeleni stromů vísky, jako rtuť se rybníky tu tam lesknou, blíž i v dáli tyčí se lesné kopce, modrají hory.
Leč i přes tu slunečnou jasnou záři, jak by lehký na kraji ležel opar, jak by úsměv pronikal jemným šlářem snění a smutku.
Ano, cítím, tuším tě, duše kraje, tichá, klidná, zasněná vždycky trochu, srdci blízká, hloubavá, dobrá – duše českého jihu!
Zas k nám od Alp mrazivý vítr duje, černé mraky na půlnoc stále stojí, nové lid náš čekají rvy a boje, bědy a trýzně.
A ty jen se usmíváš tiše, klidně, jistě míň se zachvíváš ve své hloubi než ten dub, jenž nade mnou snět svou klene, strachem a bázní.
Umíš mlčet, pohrdat v klidu vzdorném, umíš trpět, ale v svém nitru sčítáš všecky rány, jimiž tě zdrali krutě – splatíš je jednou!
Klid svůj velký vdechla jsi Mistru Janu, svoje dumy Štítnému, Chelčickému, ale hněv tvůj zabouřil hromným děsem v Žižkově voji.
Ó, já věřím v sílu tvou, živou posud; s ní své vzdorné Kubata zvedl čelo a tu půdu, kterou děd zrosil potem, posvětil krví.
A zde blízko, Putímský kostel starý kde mi kývá, zíraje v rybník třpytný, u zdi bílé Cimbura Jan tam dřímá, silný ten sedlák.
Dřímá, ale co jich tu žije dále s velkým klidem v hloubavé, tiché duši, vzdorných hlav a srdcí, jež do dna plny lásky k té půdě.
Sám ji cítím hluboko ve svém nitru chvět se, zpívat, rozpínat k letu křídla, zrak můj líbá celý ten kraj tak drahý, tisknu jej k hrudi.
Zatím pohas na tváři kraje úsměv, černé mraky shlukly se nad Hradištěm, časem z dáli zaduní dlouze, temně hromový rachot.
Statný sedlák pode mnou oře pole. Nyní stanul, pohléd’ k těm černým mrakům, mách však rukou, opratí trh a vzkřikl na koně: „Dále!“
Cookies on Poetry Cove