Budečský starý kostelík
dívá se na mě s výše,
na dávných časů děj a znik
vzpomíná asi tiše.
Vzpomínek živých sterý řad
vtáhl mu pod klenutí,
dumá, a mne též vzpomínat
cestou to pod ním nutí.
Ne na Přemysla, Libuši,
na srdce jedno svěží,
které již také nebuší,
na Budči v zemi leží.
Veselá ještě před krátkem,
poklid na snědém čele,
dřímá tam dcerka s děťátkem
starého učitele.
Pod Budčí starý učitel
do prázdné zírá stěny,
je jak ta Budeč nyní, žel,
smuten a opuštěný.
Mnohé až do dnes učíval
a teď tu sám se učí
překonat, přenést velký žal
se starou, smutnou Budčí.
Zacházím. Starý kostelík
ještě mi kyne z dáli,
jako by sliboval pro vše lík,
pro vše, co rve a pálí...