Pár pokřivených sosen pne
se nad řekou. Les padl v stín.
A slunce hází řece v klín
penízky samé stříbrné.
Ta zpívá si a s nimi hrá,
hned vyhodí je, chytne zas.
Kukaččin někde zazněl hlas.
Zrak v hypnose se přivírá.
Přes list mé knihy, zřím jak v snech,
se metlice stín něžný smek’,
jak žaponský by obrázek
mi přes okraj byl někdo vdech’.
Teď čmelák blízko bzučí kdes.
A více nic a více nic.
Pár pokřivených borovic
ve slunci hoří. Mlčí les.
Je ještě někde jiný svět,
pln zla i zášti, vřavy, ztrát?
Nic nevím a nic nechci znát,
jen vím, že byl-li, čas jej smet’.