Spí jezero v příkrých hor stínu, jimž na skráně sněhu třpyt leh’, jak zelený drahokam v klínu by starců sbor kouzelný střeh’.
A kraj kol pln světla a vůně, leč z hlubiny šepce to, stůně, jak z vlnek té zelené tůně by dral se to stlumený vzdech.
Ó, zdá se mi, vlnek těch šumy že chápe můj rozchvělý cit! tak potichu vzdychati umí jen slávský, ztrýzněný lid;
ne šumy to vlnivé změti, to lidu vzdech hlubý tu letí, vzdech matce urvaných dětí, vzdech syna, jenž pro matku zryt.
A vzdech ten – hlas jediný vzdoru – tak bázlivý, plachý, tak tich, jak nechtěl by z prsou jít svoru, jak umřel by nejraděj’ v nich,
by žádný jej nezaslech’, prudce se nevysmál bolu a muce, té prázdné, vztažené ruce, již o dárek žebrák byl zdvih’.
Ó, kletbo jařma a smutku, jak do hor a jezera krás se mísíte, svádíte půtku s jich půvabem okolo nás!
Leč slyš teď – sluch do ticha vbodni! Zvon zavzněl... Jde z pláně to vodní? Je zvon to kdes ukrytý pod ní? Jsou hrana to, poplašný ráz?
Jak košíček zeleni svěží by plynul a ku břehu táh’, hle, ostrůvek v jezeru leží, a kostel ční v korun zde tmách;
před Madonny svatými rysy tam zvonek ten tajemný visí, neb uzří, kdo zvuk jeho křísí, co přeje si v touze a snách.
Ó, sním teď, a oko se rosí, co zvon zní přes jezera pláň, že, jak jej teď rozhoupal kdosi, ret chví se mu: „Lide můj, vstaň,
ty šlapaný, dusený, zdraný, tvé slyšet si nepřeju hrany, že živ jsi, zvuč na všecky strany, v pěst zatni tu žebráka dlaň!“
„Svou o skálu opři si nohu, o skálu, již tolik máš rád, ty císaři dáváš i Bohu, co tvého, též nedej si brát;
ne v mdlobách a pod těžkým želem, chci s hrdým tě spatřiti čelem, žár plamenů v oku tvém smělém i v boji i ve slávě stát!“
Zvon dozněl... Leč od vlny k vlně hlas nese dál vzduchový vír; zda modlitbu zachytí plně sbor andělů do zlatých lyr?
Vše stichlo, a po vodní plání jak tajemství neslyšných přání se svatvečer soumrakem sklání a pokoj a oddech a mír...
Cookies on Poetry Cove