Tři růže s lilijemi můj předek v znaku měl,
jak krev ty růže byly, ty lilje jedna běl,
a nad tím znakem křídel dvé bílých jako sníh,
tak jako v smělý rozlet do výše rozpjatých.
Ten starý znak! Jej hledat sám pravnuk už je mdlý,
kdes v pergamenech stuchlých jen práchniví a tlí,
snad ještě kdesi vyryt je v zašlé pečeti,
však i ta rozpadává se v našem století.
A rod a znak – vše báje. Leč po dnešní až den
těm symbolům jsem dávným se nestal nevěren,
starého rodu pravnuk a syn své doby, sám
ty lilije a růže a křídla v znaku mám.
Nechť cesta má šla hložím a často spěla v hluš,
já s neskloněným čelem šel pevně vždy jak muž,
s mých illusí mi vichr tak mnohý serval list,
však čela mého úběl je nestřísněn a čist.
Tři růže plné kvetou mi v srdce hlubině,
pár drahých očí září v tu první jedině,
a druhá dýchnout štěstím by v rodnou chtěla zem,
a třetí láska k slunci a k životu a k všem!
A peruť moje tuhá se nepokojně chví,
ta zemi snésti chtěla by nebes poselství,
a nechť si, by ji schromil, kdos kámen na ni vmet’,
ji rozpínám zas znova ve vytrvalý let!