Ó, tiší spáči pod hlinou a drnem,
co pochyb nás, co otázek tu mučí!
A vy jen sníte, den co vstává ručí,
i v luny svitu tichém, ve stříbrném.
Nám těcha dí, že posvátným jste zrnem,
zkad věčnosti květ nádherný kdes pučí,
leč kladem-li je zemi do náručí,
přec hořce lkáme, prázdnot hrůzou trnem.
Ti, kdož nás tolik v světě milovali,
když duchy jsou, že na okamžik malý
by nepřišli, nám nezašeptli v noci?
Ó, kolikrát snad hlas jich ke mně šuměl,
snad blízko stál jsem bábě, sestře, otci,
a já jich nezřel, já jim nerozuměl!