Jsou dvojí mrtví: Jedni dřímou v hrobě,
kde suchý list a traviny se chvějí;
ty neprobudíš ze sna při kročeji,
ti nevědí nic o lásce ni zlobě.
A druzí, oči otevřeny obě,
se dosud na svět ve svém štěstí smějí,
a v oku zář a ruměn v obličeji,
jsou živi dosud – ale mrtvi tobě.
K těm prvním můžeš tichým krokem jíti
a soucitem hnut, že tu spí tak sami,
na dlouhé hroby jejich házet kvítí.
A k druhým nesmíš – ani vzpomínkami,
sic probudí se v srdci tvém a schvátí
tě bolesť, touha u těch prvních spáti.