Cizině dalas mládí své a krásu
a lačně pila z poháru jsi slávy,
když okouzleny čárem tvého hlasu
vstříc jásaly ti davy.
Teď navracíš se – dopila jsi do dna,
neznámá, cizí vlastnímu již lidu;
snad cítilas, že jenom země rodná
ti může dát číš klidu.
V dnech stáří – v rakvi – navracíš se domů,
mdlý poutník, pták, jenž přilét zpátky zmořen,
jak list, jenž svěží větrem urván stromu
a uschlý svát mu v kořen.