Čistá je obloha, hvězdami zlatá,
jakoby rosa ta napadla do trávy,
jenom tam na západ velký mrak chvátá,
dlouhý a široký, řásný a černavý.
Jistě to Bůh sám teď nad zemí jede,
pod nohou na sta hvězd, růže ty plamenné,
velikým pláštěm je mračno to šedé,
který se v letu byl svezl mu s ramene.
A ten cíp pláště níž v pozemské kraje
padá a zvedá se, větrem se proboří,
přes kolik zemí už večerem vlaje
hornatých temen a kolik as přes moří!
Visí až k domku, kde prastará hruše
větve své zářících do oken schýlila;
nikdo to neviděl, dětská jak duše
vylétla z chaty a pláště se chytila...