Zavedla jej vzdušná cesta
s lučin, po nichž stýská se mi,
a teď bloudí spletí města,
náměstími, ulicemi.
Letí, letí, neví kudy,
pod ním hučí vírem davy –
venku země plane všudy,
jedna zář a květ je smavý.
Letí, letí, nikde květu,
ani větve nikde není,
kde by ustál ve svém letu,
složil křídla v unavení.
Umdlévá již jeho veslo
v nehybném a těžkém vzduchu,
jakoby sem nezaneslo
jaro ani tichou tuchu.
Letí, letí... Z bílé školy
školáci se hrnou s křikem,
už jej shlídli, ve svévoli
čapky za ním letí mžikem.
Děti! Touha vyšší svede,
motýl jste, jenž městem letí,
jak jste smutné, jak jste bledé,
jak jste chudé, drahé děti!