To často vídávám: Že táhne to již k jaru,
ven zástup sirotků jde na procházku v páru;
jsou stejně oděni a šaty mají šedé,
a starý ředitel se vzadu s jedním vede.
Pod křídlem ústavu sic unikli už zmaru,
leč jak tak smutní jsou v tom jarním slunce žáru
a plaší, zamlklí, v to líce jejich bledé
ni slunce růže jim nadechnout nedovede!
A cestou poslouchám, jak žena s dětmi dvěma
dí: Hle, z těch žádný už ni otce, matky nemá,
jež by je hladila a líbala je sladce.
To děti nechápou, leč zmlknou ve svém reji,
a jak ten zástup již kdes mizí do alejí,
jak v bázni, vroucněji se vinou k svojí matce.