Jak do Athén když Říman svého syna
posílal tam, kde zářila věd zoře,
ku filosofu, by v jich hloub jej noře
výš vznesl ho, než mohla domovina:
Tak, že je mladá duše tvárná hlína,
ti hocha svého posílám, Ó, moře,
ty uč jej, volné, širé po obzoře,
mít v ošklivosti pouto, které spíná.
Uč velkosti ho, vznešenosti, síle
i hloubce, která nezamítá něhu,
i ve vášni být krásným, stálým v díle.
Hřmít v tvrdé skály, s cesty si je kácet,
leč k tomu, odkud odtáhl by, břehu
se jako ty vždy s novou láskou vracet.