Za lomem živcovým
na lesní cesty páse
ten pohled zrakům tvým
čarovný otvírá se:
kam oko jsi jen vznes,
ó, širém po obzoře
jen les a les a les,
ba lesů celé moře.
Tu vlny zelené
se zdvíhají, tu řítí
se září zlacené
v hlubiny svěžích mýtí;
a zase výš se pnou
a dále rozlévají
mnohokrát nad sebou
po celém slunném kraji.
Tu Kraví Hory svah,
tam Chudý Vrch se tyčí,
a dále v kaskádách
přes podrost trpasličí
se v sterých odstínech,
modravá, temná, šedá,
ta zeleň vlní v spěch,
kde Mehelník se zvedá.
Co krásy zakleto
v ty zalesněné chlumy.
Ó, slyš jen, moře to
jak šeptá, hučí, šumí,
jak ve svou vábí hloub,
kde není zla ni hrůzy,
jen Ticho, jak bys vstoup,
tě provází v tvé chůzi.
Hle, kmeny borovic,
jak slunce padlo v lesy,
jsou, rudnouce vždy víc,
jak korálové tesy,
a kdesi, u dna již,
zakryty stromů mřeží,
zářivé tůně – víš –
jak velké perly leží.
Jak vzkřikneš: Thalassa!
tou stoje před velebou,
a náhle rozjásá
se celé moře s tebou,
jak vzlétli, těkali
by mořští kolem ptáci,
a jeden ze zdálí
se k tobě mříti vrací.
Ó, stop mne ve svůj klín,
ty zelenavé moře,
tvůj stín sled skrývá vin,
tvá vlna smývá hoře;
jak Harald chtěl bych v snách,
tvou hudbou temnozvukou
zkolébán, po strunách
jen tichou bloudit rukou!...