Nad městem i vrchem i plání,
jak modrý by spředen byl květ,
se modrojas nebeský sklání
s tak vysoka, tichý a bled;
a modré to nebe, ó, vizte,
jak oko tak čisté, tak čisté,
když dívá se v ten svět.
Ó, rozkoši dětí a snílků,
k té výši tam oko své vznést,
kde s písní pták přeletí chvilku,
a na večer blýskne zář hvězd,
v tom modrém, v tom dalekém šíru,
ach, tolik je ticha a míru
a tolik lásky jest!
Však oči mé k zemi se klopí,
jak přísný by čekal je soud,
mou duší jdou vzpomínek stopy,
a bolesť tam krčí se v kout,
a je mi, jak duši svou v mraku,
bych do nebes čistého zraku
dnes nemoh’ pohlédnout....