Les z dálky voní pryskyřicí
a meze douškou mateří
a člověk v kouzla nevěřící
jen vyjde a již uvěří.
Teď vajíčka už v hnízdu leží,
však sotva někdo tuší to,
a našel bys to hnízdo stěží,
jak v houštin hloub je ukryto.
Jak listím kout ten obepjatý,
jen větřík aby skrz něj dých’,
jej zná jen paprsk slunce zlatý
a luny bílý jako sníh.
Tak mladé svoje štěstí rádi
si na dně duše skrýváme,
kde nikdo nám je nevyzradí,
jak roste světu neznámé.
Kde prosto všeho nebezpečí,
že zvědavý je stihne zrak,
a přec se o ně, čím je větší,
vždy bázní chvějem’ jako pták.