Ve své dílně mistr Jaroš
s čelem seděl schýleným:
„Císaři mám děla líti –
proč jen váhám, proč se chvím?
Kolik jsem jich ulil v mládí,
dobrých, pevných pušek pár,
a dnes, kdy se na bouř smráká,
jak bych sláb již byl a stár.
Ne, ó, ne, sláb nejsem dosud,
ale tak mi úzko dnes,
jak bych slyšel pláč a stony,
viděl smrti stín a děs.
Jízda cválá, zem se chvěje,
ržání koní, třesk a kvil,
děla houkla – chrlí zhoubu –
ó, to ta jsou, co jsem slil!
Věčný Bože, jenž jsi život,
mír a láska, v nebesích,
štíra pochyb znič mi v hrudi,
zjev, že můj to není hřích!
Lil jsem zvony, svaté zvony,
měly krásný, vážný hlas.
„Zvuky moje – zvuky žití!“
pěly tmou i v jitra jas.
Fontánu jsem ulil zdobnou,
aby v stinné aleji
do polibků, šeptu lásky
zněla hudbou krůpějí.
Ale rozplaš, věčný Bože,
stín, jenž leh mi na duši,
kapek hra a hlasy zvonů
zda řev děl mých přehluší?“
V dílně ticho, jenom v kotli
slyšet kovu var a hles.
Mistr vstal a k ohni postoup,
zavrávoral však a kles.
„Díky, Bože – nežli dílo –
zhouby tvořit – lepší skon –
Zvuky moje – zvuky žití –
slyším – zvonů svojich – tón...“