Knihy moje rostou při zdi,
je jich stále víc a víc,
jako když to u ní hnízdí
celá hejna vlaštovic.
Do mé síně vletujíce,
ó, co snů, ký jara dech
vnesly tyto vlaštovice
pod mou střechu na křídlech!
A zas jindy při pohledu
v příhrad řady zdá se mi:
síň má úl je, zeď má medu
pokryla se plástvemi.
Nechť teď venku zima kletá,
nivy sněhem zaváty,
v našem úle jak v dnech léta
stůl vždy čeká bohatý.
Chmurný den je... listí padá...
v okna bije větrů páž,
ó, jak knih těch kyne řada –
hrabeš se v nich, probíráš...
Mládí – láska – sny a touhy –
život v dějů zrcadle,
ale vše jen ohlas pouhý
hrudi dávno vychladlé.
Smích i bolest vstříc ti letí,
ale teď již jinak všem,
a tak náhle divně je ti,
jak když kráčíš hřbitovem.
Hřbitovem tuch, citů, snění,
ve sněm mrtvých veliký,
a ty knihy se ti mění
v srdcí schladlých pomníky.
Cos jak suchá tráva vzdychá,
cosi zní jak zvonů spěž,
zrakem bloudíš kolem zticha,
zlaté písmo – jména – čteš.
Slyšíš písně, hudbu, rýmy,
jež se v srdci zahostí,
a ty stojíš nad mnohými,
plný za vše vděčnosti.