Po čase zas jednou kráčím v snech
po pěšinách úzkých mezi hroby,
na něž spadlý květ akátů leh’
a jež všude sedmikrásy zdobí.
Když jsem bloudil před řadou tu let
tichým městem na věky už spících,
lhostejně jsem zbledlá jména čet’,
jak mi blýskla maně na pomnících.
Neznámý byl pro mne, kdo tu spal
v černé prsti při zpěvu a šumu,
a já v hlavě zamyšlené tkal
nad rovy jen všelidskou svou dumu.
Ale dnes již – jaký divný vzdech! –
jako bych těm hrobům zde byl bližším,
jdu a je mi, jak když z hrobů těch
na se volat z prava, z leva slyším.
A jak slunce chvějný paprsk slít’,
po deskách a křížích jak se láme,
je mi, jak když cestou ruchem tříd
známé tváře stále potkáváme.
Bázeň náhle přelétá mi líc,
cítím, čas jak divoce se řítí,
tuším den, kdy věrných duší víc
budu zde mít než tam venku v žití.
A již divnou tuchou všeho jat,
hledám místo hrobů dosud prázdné;
slunce v krvi klesá na západ,
krok však dál mi mezi rovy vázne.
Je mi, jak bych úsměv známých stih’
v paprsku, jenž hřbitovní jde po zdi,
v šumu keřů hledám hlasy jich,
v snivé písni, kterou pějí drozdi...