Zas usednu si v kruhu mezi vámi,
mí druzi staří, na kus pohovoru;
vše zladí mi, vše zcelí hlas váš známý,
co puklo ve mně ve dnech všedních sporů.
Ej, jak jsi – řeknu – vyrost, brachu milý,
a ty, můj drahý, nějak se mi kloníš –
jak? tuhá zima? větry prudké byly?
Jdi bloudku, divné myšlénky to honíš...
A počnem zticha, jak když chví se listí,
si povídati v šeré vaší hluši,
sny dávné, staré upomínky přísti,
vy mně – já vám – mám plnou toho duši.
Co za ten rok se s námi stalo všecko,
co bolelo a přebolelo zase,
si řeknem, jak když zpovídá se děcko,
bez bázně, že kdo po úsměšku pase.
Vy nejste podlí, vy mne nezradíte,
mě nesrazíte – nejste bez svědomí,
zde zapomenu lidské zloby líté,
mí kamarádi zlatí, lesní stromy!