Koberec bílý, od oken sahá
k loži mi měsíční prouha;
zůstaň tu u mne, vzpomínko drahá,
noc by mi byla tak dlouhá!
Vzpomínám na vše, na ples i muky,
večer, jenž v záplavě hasne,
který nás viděl po stisku ruky
jíti tak němé a šťastné.
Vzpomínky jedna přes druhou skáčí
jako ty bludičky z šera,
hned je mi v úsměv, hned je mi k pláči,
jakoby bylo to včera.
Nervy mé všecky – napjaté struny,
cítím, jak třesou se jemně,
zdá se mi, po tom koberci luny
přijde dnes duší svou ke mně...