Nad chrámy, domy stojí měsíc bílý
a v jizbě mojí kreslí oken rám,
a vítr venku bolestněj’ vždy kvílí,
já v loži svém jej tiše poslouchám.
A zdá se mně vždy bližším být a bližším,
a zdá se mně, že znám ten pláče hlas,
že rozumím těm zvukům, které slyším,
že pláče plamen, který sám by zhas’.
Že pro haluze kvílí, které zlomil,
že líto mu teď mrtvých květů všech,
že kolem je tak pusto sto a sto mil,
a vše že strávil mrazný jeho dech.
Má hlava horká v podušky se ryje,
by ukryla se hluše do němé,
a nevím již, co větrů melodie
a co je píseň vlastní duše mé...