V modrou se oblohu dívám,
hluboko stápím v ni zrak,
přes ni se obláčky šinou
sněžné a bělostné tak.
Dívám se, zvolna jak plynou,
plynou a tratí se již,
v duši se smutek mi vkrádá,
teskná a podivná tíž.
Zdá se mi, že to dav ptáků,
bílých že křídel to shluk,
která se ke slunci vznesla
nad zlatem polí a luk.
Zdá se mi: plachty to bílé,
které se na stěžních pnou
velikých, nádherných lodí
nesených tichou vln hrou.
Zdá se mi, snů že to vlídných
dětských a čistých je chvat,
hlavou když klidnou a spící
táhne jich bez konce řad.
Dívám se, zvolna jak plynou,
plynou a tratí se již,
v duši se smutek mi vkrádá,
teskná a podivná tíž.
Ptáci se ztratili v dáli,
lodi se rozbily tmou,
zticha sny prchají z duše,
obláčky mizí a jdou...