Je neděle. Dům prázdný. Ticho všudy.
Sám doma sedím, a co se tak stmívá
a šeří venku, z dlouhé chvíle, nudy
mé oko tupě oknem se kams dívá.
Je všecko šedé, kam můj pohled sjede,
je šedé nebe, a je šedá země,
a domů zdi, kam dívám se, jsou šedé,
a šedivo, tak šedivo i ve mně.
Teď v mrtvé ticho zvuky padly náhle,
a harmonia hudba ke mně vane,
ty tóny jeho velebné a táhlé
jak vážná zpověď duše zadumané.
Teď jako klavír zní to laškující,
jak vzpomínek by mihla se to krása
na lásku, štěstí, schůzky při měsíci,
a zas to pláče, varhanami jásá.
A ve mně jak když jihne, měkne cosi,
a nevýslovně velký stesk mě chvátí
po letech přešlých, po těch kapkách rosy,
jež vypil život a jež nenavrátí.
Po radosti, jíž neužil jsem cele,
a po té, které nikdy neužiji,
po zaslechnuté, kdysi snivé, vřelé
a neslyšené víckrát melodii.
A je mi, jak když ve chrám hledím stmělý,
kde z mramorové dlažby chladno čiší,
kde svíček plápol mihotá se skvělý,
a varhany kde hluboce zní tiší.
Kde novicka se před oltářem chvěje,
jak ovanutá chladným větrem tráva,
a co jí bolesť hledí z obličeje,
se radosti a štěstí odříkává...