Jde zpustlým parkem; chladný den se stmívá,
mha stromy vine se jak závoj z gázu;
pod nohou list jí šustí, jenž tu stlívá,
stesk po zašlém zní v starých hodin rázu.
Zří, pavučin pad Amor do přediva,
přejíždí dlaní ovětralou vázu,
v květ zvadlý dýchne, marně však jej zhřívá.
Jak slzí, vzdychá, zříc jen skon a zkázu!
A přece sobě přiznati se bojí,
že nechtěla by na dně duše svojí,
by jaro, teplo vrátilo se zpátky.
Ni zář, ni květ, ni píseň, smích a zdraví,
roj motýlů, let vážek mihotavý –
že jí ten stesk je nevýslovně sladký.