Tak v životě nám bývá častokrát
jak člověku, jenž chodil jenom květem
a náhle sražen s výše v propasť ztrát
se, žebrák nuzný, potácel tím světem.
A přišel k tomu, který vše mu vzal,
a zbaven všeho, čeho k žití třeba,
on chorý, uštván bídou, v oku žal,
své ruce chvějně spjal pro kousek chleba.
Tu vynesli mu skývu chleba ven,
on lačně po ní sáhl, soudruh nouze,
však nejed’ – z prsů vydral se mu sten,
a starý muž ten plakal, plakal dlouze...
Proč nemoh’ jíst, ač hladov byl, ten kmet,
proč v hrozném bolu zastřel svoje líce,
proč slzy tekly přes tvář mu i ret?
Vždyť chtěl jen chléb! – A čekal přec jen více!