Tak neúhledné malé símě padne
do hloubi země černavé a chladné.
Je vlídně přijme země, máti stará,
a vábný květ se zvedá z něho z jara.
Zem dá mu sílu, vůni do kalicha
a barev duhu na květy mu smíchá.
Ty řek’ bys, že to sotva může býti,
by toto símě také dalo kvítí. –
My do země se klína také kladem’,
ten s hlavou bílou, ten po žití mladém.
Všech cesta různá sbíhá se jen k rovu.
Jsme símě, z něhož klíčí život znovu?
Nás také přijme země náruč měkká.
Za símě květ, co vydá za člověka?