Mé jaro má vlásky jako len,
jak v paprsky spředené zlato,
a v očích má tichý andělský sen
a líčka jak raný růžový den
a volá mě: Tatíčku! Táto!
Co ptačí mi píseň, co mi květ,
ty zmlknou, ty zvadnou tak záhy!
Tu pohádku jara také jsem před’,
leč do květu padal mi sníh jen a led,
až v očích jsem plno měl vláhy.
Sny, naděje, v bílém svém rubáši
jen dále si spěte, ó, spěte,
již ani vzdech sen ať vám neplaší,
jen ty mi puč, zkvítej, ty nejdražší,
můj nejdražší, poslední květe!