Chor, zmítán na loži a v jizbě, v které stěny
tak zely prázdnotou, že duší smutek šel,
svou matku opustiv a ženou opuštěný,
on sténal v bolestech a horečně se chvěl.
V své hlavě cítil žár a v duši peklo celé,
na lásku myslil si, jak žije pouze v snách,
na krásu prodajnou, jež studu znak má v čele,
a na to prokletí, když přešla jeho práh.
A myslil na život a jak je štěstí vratko
a jak vše pokryjí ty hrobní kameny...
V tom někdo zaklepal a jizbou – „Matko, matko,
má matko – matko má!“ zněl výkřik šílený.
A s pláčem líbal ji a zas ji tiskl k sobě,
jí vrásky celoval a ruce, oči, vlas,
jak jejím na klíně když hrál si v dětství době –
a v jejím náručí jak dítě klidně shas’...