„Jsme, ženo, žebráci!“ řek’, v tváři bolesť dravou,
„na dvéře bída zlá nám zaklepala dnes.“
A rukou zalomil nad zoufající hlavou,
pak zastřel dlaní tvář a čelem na stůl kles’.
V té síni, před chvíli kde valčík z Mendelssohna
zněl, vířil, laškoval, dech bídy tichem vál.
Ni slova neřekla, jak socha stála ona,
jen oknem dívala se kamsi v mlžnou dál.
„Ne, ještě nezoufám, mám pilnou ruku svoji
a ještě tebe mám, když vše je klam a lež,
pro lásku, život tvůj kdo pracovat se bojí?
My byli v štěstí sví, viď, budem’ v bolu též!“ –
Pak druhý našel den ten malý lístek bílý:
„Již dávno – odpusťte – jiného v lásce mám,
a trpět, strádati? já ale nemám síly,
vám lépe bude snad, když budete žít sám...“