Jen hvězdy viděly a pozdní města chodci,
jak dlouho ozářen teď býval oken řad,
a hudba vířivá se smála tichou nocí,
co řetěz kočárů se tísnil kolem vrat.
Dnes bál a hostina a skvělý picknick zítra,
ach, žití čarovné a lehké jako dým.
kdy hlavou, z podušek jak pozvedá se z jitra,
rej táhne posavad a rythmus hudby s ním!
A nad vše krásnější vždy hrdá domu paní
jak růže ohnivá, již vetkla v černý vlas,
když rosou skropena se zardí dobou ranní,
dech lásky šířila a zlatých šperků jas.
V tom sladkém polosnu, v němž každý den – květ zvadlý,
kdo matky vzpomněl si, že vyšla z těchto stěn?
Jen dítě hezounké, když v postýlku je kladli,
„A kde je babička?“ se ptalo den co den.