A přišel domů syn a byla zase shoda.
Však žena s pláčem šla a vinula se blíž:
„Buď ona, nebo já! Ty nevíš, jak mne bodá
vždy jenom výčitka a podezření tíž.“
Své ruce sepjala a oči měla rudé,
jen studem nad tou lží se nerděla jí líc.
A matka seděla a čekala, co bude,
jen k děcku hleděla, jež oddychalo, spíc.
On ženu miloval a – otrok její krásy –
snést pláče nemohl a plnil její sen.
Teď prudce vyskočil, neb byl to mžik, kdy hlásí
se vášeň o právo a propukává ven.
Děl rázně, pohněván: „Já, matko, ženě věřím,
to jinam jděte si, když chcete rušit klid,
sít svár, bít důvěru!“ A máchl rukou k dveřím.
A matka tedy šla – a syn ji nechal jít...