Kdys – nebyl doma muž – kdos přišel na návštěvu,
a matka spatřila... byl nešťastný to mžik!
Pak rázný její hlas a chvějící se v hněvu
se mísil v děcka pláč a v ženy tichý vzlyk:
„Ty muže podvádíš! a je to hanba věru,
mě oči neklamou, jen syn je hluch a slep,
já chtěla přitisknout sem na svá prsa dceru,
a v rakev synovu jsem vtloukla první hřeb.
Jsem prosta, pravdu máš, však pod tím starým šatem
je srdce poctivé a není pudů zlých,
však pod tvým hedvábím a krajkami a zlatem
je bída, prázdnota, je přetvářka a hřích!
Nu, plač jen, vyplač se, však ony oschnou oči,
ty krásné oči tvé, jež syn má tolik rád,
však budou hlavy plést dál, kam se jenom stočí,
a lásku dítěti a muži věrnosť lhát!“