„Tu trochu radosti mi nepřejete ani?“– –
„Ne, dítě, přeju ti, však zlý je letos rok.“
„Ach, stále kázání! Já chci. Vždyť já jsem paní!“
A hostí plný dům, a hudba šum a skok.
„Dost přeci krásná jsi, a všecko ti tak sluší,
nač nové krajky zas, a nač ten nový šat?“ –
„Vy byste oblékat mě chtěla do loktuší,
jak vy tam v chalupě jste chodívala snad.“
„Ty sotva ohlédneš se přes den po dítěti,
a přec je nemocno, hleď, jak mu tváře žhou!“
„Ó, Bože, Bože můj, co musím vytrpěti,
vy chcete umučit mě věčnou radou svou!“
Tak denně, včera, dnes. To bylo smutné žití.
A matka chodila pak tiše jako stín,
kdo všim’ si, ve zraku že slza se jí třpytí?
Jen dítě tiskla blíž a vinula si v klín.