Pak prchl krátký rok. A vešla žena mladá,
jak zvonek živoucí pod vlídný jejich krov;
rty měla jako krev a zrak jak noc, když padá,
a celou propasť v něm, pro kterou není slov.
Vlas dlouhý, ztemnělý a zamodralý málo,
a prsa nádherná jí zvedal vřelý dech,
vše žitím dýchalo a životem v ní hrálo,
když vešla poprvé, smích lehký na svých rtech.
Ach, žena veselá! Toť jako ptáče lesu,
toť jara vanutí je v mráz a mlhy mrak!
Proč chýlit hlavu v dlaň? Vždyť v světě tolik plesu!
A radosť v srdci mít, jak nemít na rtu pak?
Však matka cítila, že o syna je chudší,
ji bodl u srdce a zabolel ten smích,
však přece sevřela ji pevně do náručí:
„Nu, požehnej vás Bůh a ochraň zkoušek zlých!“