„Já věčně nebudu, můj drahý, zlatý hochu,
a v poli co je strom, je člověk, který sám,
v svých musíš starostech mít také štěstí trochu,
a muži co je choť, mé dítě, dobře znám.
Svou ženu přiveď mi! Jak ráda bych ji znala,
tu ruku drobounkou, jež vřele stiskne tvou,
až matky vyhasne ta láska neskonalá,
až bude věčně spát kdes obklopena tmou!
Nu, nech mě. Pravdu dím. Chci její úsměv znáti,
jenž bude rozhánět mrak příštích trudů tvých,
s ní přijde nový svět, nám ona radosť vrátí,
a mně kus mladosti tvých dětí sladký smích!“
A matka pohnuta, jej políbila v čelo
a s něhou hladila mu tmavý hustý vlas,
co synu usmání se tiché na rtu chvělo,
a matce řinula se slza volně s řas...