Tak vetchá byla. Všem se zdálo věru,
že brzo hlavu starou ve hrob schýlí,
však ona žila stále. Nové síly
jí skýtal pohled na syna a dceru.
On před sebou měl slední zkoušky bránu,
tu, za níž v ducha práci život leží,
a dcera její byla krásna, svěží
a z děcka právě rozkvétala v pannu.
Těch dětí nebýt, mír by dávno měla,
jejž kříž a cypřiš zamračená hlídá,
vždyť v jejím vlase jako v žule slída
vlas stříbrný juž leskne se a bělá.
I přávala si v trudu, nebezpečí,
by skončila se trnitá pouť dlouhá,
po míru věčném velká byla touha,
leč láska k dětem přece zas jen větší.
Již choroby ji v lože uvrhnuly,
již čekali, že každou chvíli zhasne,
však ona chtěla děti vidět šťastné
a žila dále silou svou a vůlí.
A teprv, když jí řekli po dni mnohém,
že zlatý řetěz synu na šíj kladou,
a zřela dceru, na hrud' muži mladou
jak hlavu chýlí: dětem dala „s Bohem!“.
Mně zdálo se, když zřel jsem, smrti práva
jak zastavuje, přírody řád láme,
že hledím ve tvář velké lásce samé,
jež vysmívá se smrti a ji překonává.