V mém věku mnozí žijí už jak svatí,
a teplá jizba, krb jim celá říš,
spat poklidně jdou, v devět nanejvýš,
jim úsměv stálý jasné tváře zlatí.
A já jak bloudil po zrádné bych slati,
cos hledám, toužím, prahnu, v srdci tíž, –
což nenajde mé srdce nikde tiš,
má touha věčně, věčně hrud mi rváti?
Já pohřbil lásku – vstala znovu lepá,
já zassul srdce, by zmlk jeho ráz,
a slyším dál, jak dole v zemi klepá.
Já zaved touhu v les, ať hlad ji zničí,
a předběhla mne, u vrat čeká zas
a uličnicky „Tu jsem! tu jsem!“ křičí.