MANKA.

„Nu, neplač, Manko, jinde bude líp ti, milá holka, co bys u nás měla? Vždyť víš to přece, táta posílat nám nemůže, a já – můj Bože, já –

pro radost lidem píšu pohádky o princech, princeznách, a jejich zámky jsou plny zlata, krmí bohatou se prohýbají stoly u nich tam –

a sama s dětmi zimou třesu se a hladem – vyjít skoro nemohu – znáš přec můj šatník – do bot děravých mi teče voda... Nu, já vím, já vím,

měla’s nás ráda, jako věrný pes jsi táhla s námi s místa na místo a s námi třela nouzi. Ale teď už svědomí ani nemám mít tě tu,

když stále hůř je u nás. Světa kraj přec nepůjdeš – vždy můžeš přiběhnout z té nové služby podívat se k nám, na mne i děti. Tak už neplač, jdi!“

A Manka, hlavu na kuchyňském stole, štkala a štkala. „Tak už tedy jdu!“ posléze řekla, utírajíc zrak. Políbit chtěla paní ruku – ta

ji chytla však a pocelovala; pak s novým pláčem rozloučila se i s dětmi, jež tu zaraženy stály, psa pohladila, Vida starého,

jenž nechápaje, co se děje dnes, kol pobíhal a vrtěl ohonem – a pak se za ní dvéře zavřely. A bledá paní, jíž ni krutá bída,

ni starost s tváře shladit nemohla sled velké krásy, sedla s povzdechem si k svému stolku s bustou Goethovou a psala, psala. Děti potichu

šly po své práci, Dora šila cos a Jarouš kreslil pilně. Ale všem se smutnější zdál listopadový ten dlouhý večer – něco odešlo

s tou milou Mankou – trocha veselí v té jejich bídě, paprsk poslední jak byl by zhas... teď tma a prázdnota. Pak ráno také práce přibylo

té bledé paní – ale konečně, i Dora pomohla a vařiti nebylo z čeho, a tak šlo to, šlo i bez Manky – jen smutek zůstával.

Dva přeletěly dni. A v třetí večer, když smutná paní hořký psala list, jak žebrat musí už a přátelé ji opouštějí všichni, pojednou

na dvéře někdo tiše zaklepal. Děti se lekly, sama otevřít šla paní tedy, ale úžasem ucouvla o krok: „Jak že, Manko, – ty?“

A Manka s pláčem k nohám padla jí a líbala jí ruce. „Nemohu – tam zvyknout“ – štkala – „stýská se mi tam – a když jsem v noci připomněla si,

v čem byla jsem, a jak jste, paní, přec mne nevyhnali, srdce utrhnout mi moh můj nevděk – nechte, nechte mne tu mezi sebou – prosím pro Boha,

mzdy nechci, se vším spokojena jsem, se starým Videm budu dělit se o kůrku – jen mne nevyhánějte!“ Tu bledé paní, mučednici krásné,

jež po hlavě ji měkce hladila, tvář ozářilo světlo útěchy, a pozvednuvši Manku, přitiskla to její věrné srdce na svou hruď.