Jak Coppayovi se štětce by padla,
dlouhé má punčošky, kloboučkem pentle třepá,
ví v osmi letech už, že bude jednou lepá,
a ráda již se dívá do zrcadla.
Těší se na bál, chodí do divadla,
učí se tančiti a k modě není slepá,
vějířem bratříčka, jak viděla to, klepá,
jenž dá se v pláč jak vosí pro žihadla.
Jak sestry, když jdou čísti Paul de Kocka,
se ztrácí v koutek někam, písmo loká,
a třeba nečte, hýbe aspoň rtoma.
Je unavena, dnes ji bolí hlava,
dí: Škoda, dnes mne salon očekává!
a k panské: Nejsem pro nikoho doma!