Má bábo, bábo, babičko,
mně zdá se to tak dlouhý čas,
a přece je to kratičko,
co viděl jsem tvých očí jas!
Zda dosud chodíš na ranní? –
ó, mohu si to myslit přec! –
ty černé knížky ve dlani
a šáteček a růženec.
A odpůldne jdeš na hřbitov
a vzpomínáš si na děda,
teď zdobí jistě jeho rov
už fijala a reseda.
A večer – jaké večery?
Jak šeří se, jdeš spáti již,
jen za děti se veškery
a vnuky ještě pomodlíš.
Má bábo, bábo, babičko,
ó, pověz mi to, řekni mi,
čím jsi to boží sluníčko
si zachovala do zimy?!
Máš vrásek tolik na líci
a na skráni máš šediny,
však oči tvé jsou zářící
a rty tvé úsměv jediný.
Já prožil bolesť nejednu
a cítím se tak mdlým, tak mdlým,
však v tvoji tvář-li pohlédnu,
vždy se přec nějak zastydím.