Lužici

Jsi mrtva, Lužice, jsi, sestro, zchladlá, že neslyšet ni vzdech tvůj, ani hlas? Z koruny české perlo kdysi spadlá, což ve víně již rozpustil tě ďas

neb Prušák zpupný na svém bujném hodu? Polabských Slávů lístku poslední, jsi urván navždy vichrem bouřných dní, v prach zašlapán a zdeptán v nesvobodu?

Ne, nejsi mrtva, sestro, žiješ dosud, než neslyšeti hlas tvůj pro řev děl, a hrdlo tvoje škrtí krutý Osud, zmar na tebe svůj jícen otevřel.

Ó, chvíš se, pánem stane-li se světa tvůj tyran tvrdý, jenž tě sevřel v dráp, i poslední tvůj vezme dech, jenž sláb, tvůj jazyk vyrve ti a po všem veta.

Hle, pad tvůj tyran... dohřímala děla, svět oddych si, vlá svobody zas dech. Srb pánem doma, Polska vstává celá, zas odvěká svá pouta střásl Čech.

A také ty již, Lužice, se zvedáš, v svět celý voláš: „Nechci v rabství žít!“ Svých vrahů dětem žen svých mléko pít, by splácely ti žlučí jen, víc nedáš!

Tak, dobře tak. Nač čekat, až se zbudí dav rytířů tvých spících v Lubínu? Tvým živým synům hoří láska v hrudi a čas je změní na voj hrdinů.

Své právo žádej, ukaž světu lící i prsou rány, sliny, kal a krev, cos trpěla, vše soudu dějin zjev, vstaň velká v hoři, silná, žalující!

Ty po volnosti voláš, věc tvá svatá, tož jak by vzkřik tvůj přeslechnout moh svět a nechat dále zlovolného kata z tvé krve žít a bohatnout z tvých běd?

Též tobě věk náš musí vzplanout zoří, tvé rány zhojit, ruce zbavit pout, ne, nesmí slávská řeč tvá zaniknout v tom hltajícím všeněmeckém moři!

Že věky spřáhal vrah tě k svému dílu? Co z toho? V tom jen radostná je zvěst, že k životu i právo máš, i sílu, když celé věky nesklála tě pěst.

Rab jen, kdo rabství trpí, rukou nehna! Nuž, vstaň! Jdou s tebou bratří vítězní. Zpěv Zejléřův ti na cestu tvou zní, a Hórníkův duch zbraním tvojim žehná.