Při lampy záři slabé,
kdy déšť nám v okna šleh’,
má ruka ráda hrabe
se v starých dopisech.
To jsou ty listy naše
z let, která za námi,
jež psali jsme si plaše
a četli slzami.
Co touhy v nich, co muky,
co lásky, bolesti,
a při dotyku ruky
jak smutně šelestí!
Ó, dík, že mohu čísti
dnes klidně jejich žel,
jak po spadalém listí
bych v plném jaru šel.
Že klidně uzavříti
tu mohu krabici,
co naproti mně svítí
tvůj pohled zářící.
A když až do posledka
o beznaději čtem,
že úsměv můj se setká
s tvým tichým úsměvem!
Já na smrt v chvíli jedné
jsem myslil laskavou
a chtěl ty listy v ledné
mít rakvi pod hlavou.
Leč nad ty dlouhé stránky
dnes sladčí je mi vděk,
ať na ústa či spánky
tvůj krátký polibek.