Otevřeným oknem hledím na les, který žloutne v dáli,
tichý šumot, tichý smutek vane ke mně odevšad;
za listem list s korun slétá, po zemi se dole válí,
která cítí na svých prsou ulehati vlhký chlad.
A ten každý lístek rudý jako srdce zkrvácené,
které tady marně hledá, nenalézá klid a mír;
osud jako vítr divý od místa je k místu žene,
pohání je vlastních tužeb neskojený prudký vír.
Neznámé a nepoznané, bez opory v chvíli chladné,
které nemá v širém světě, kdo by vřele blíž je vil,
o něž nikdo nestará se, zdali sem či onam padne,
kde ten lístek odervaný bude za pár krátkých chvíl.
Je mi, jak bych modlit měl se – ruce se mi spjaly maně –
vyprosit mu boží soucit, když je lidský posměch stih’,
aby našlo věčný pokoj, aby záhy padl na ně
jako na to listí rudé bělostný a hustý sníh.