Můj drahý bratře, podivíš se asi, že po dlouhých ti letech píši zase, leč žijeme v tak smutném, strašném čase, a bída nutí jít, kde záblesk spásy.
Pomoz nám, bratře! Všeho je nám třeba, bramborů není, mouky, vajec, chleba ni másla – všecko do obrovských cen tu roste teď, a z bohaté kdys Vídně,
když trůn se sřítil, stát byl rozvrácen, tvrz obležená, kde se žije bídně, kde zuří hlad, kde mor a smrt jen straší! Oh, jinak, jinak v staré vlasti naší!
Vy trpěli jste válkou arci též, a přece nad nás chytřejší jste byli; nám válka zprv jen byla kratochvílí a věřili jsme – oh, ta lež, ta lež! –
v Německa sílu. Shroutilo se všecko! Má žena stůně, jedno naše děcko též churavé je, větším chce se jísti, neb týdny je již u nás Velký pátek.
Oh, s lítostí teď, ano se závistí se rozpomínám na náš rodný statek. Ty po rodičích máš jej s mnohým lánem, pomoz nám, bratře, žně dej skrovný díl!
Tys dřel se, vím, a přec jsi vyvolil los šťastnější než já, jenž chtěl být „pánem“. Vím také, že jste zanevřeli na mne, že leta nepsal jsem a svému rodu
se odcizil a zpotvořil své jméno; že Němku vzal jsem pro velké si věno a neodolal nižádnému svodu, jda za bludičkou ctižádosti klamné.
Vše pravda, pravda, smutná pravda, žel, jak všecko dnes bych změnit, zvrátit chtěl! Než, bratře, s ženou měli jsme se rádi, a bohatství? Ne, měli dětí kupu,
a tak jen tchán mi pomoh při postupu, a já jsem podleh – nevíš, jak to svádí! Pro české jméno ryl mne smíchu dráp, a sami si je překroutili časem,
choť nových kruhů zalila mne jasem, dnes bratře, vím to – byl jsem sláb, ó, sláb! A tak jsem odvyk naší řeči zcela, a přec – když jednou horečkou se rděla
mi tvář a oči svítily jak blesky, já blouzně, zase mluvil prý jen česky (a nikdo z mých mi nerozuměl kolem), maminku volal, tebe, Andu, všecky.
A kdysi hruď se sevřela mi bolem, když zaslechl jsem milý hlahol dětský, jda kolem české školy. A když, hochu, váš převrat přišel, poplakal jsem trochu
si také v skrytu, jak mne přemoh cit a mladost písní volala mne jemnou. Oh, jinak, jinak mohlo se mnou být, jen kdybych nebyl šel tou cestou temnou,
Na návrat pozdě. Nešlo by to lehce, a žena moje ani z Vídně nechce. A tak tu dál jen budem mříti hladem. Jen do tebe svou naděj ještě kladem!
pomoz nám, bratře! – – – – – –
Cookies on Poetry Cove